Vypsaná fiXa: Je strašná dřina, skočit o dva cenťáky výš

Začněme klasickou otázkou - jaká jsou vaše očekávání od nové desky?

Márdi: Je to taková úsečka... Nejlepší by byl bod A - kdyby mi zavolal Frank Black a řekl, že ho to dostalo a že nám zařídí světový turné s Pixies. Pak máš bod B, desku vydáš, přijedeš na Flédu a tam dorazí patnáct lidí a ještě to budou všichni tvoji kámoši, který jsi napsal na guestlist... Vidím to tak, že by se to mělo dostat co nejblíž k tomu Franku Blackovi.

Dušan: Já to samozřejmě taky vidím na áčko, ale spíš to bude v první fázi omlacování desky o hlavu a pak doufám přijde nadšení, které se ale projeví až s dalším albem.

Márdi: A tak je to vždycky. Když U2 vydali desku Achtung Baby, ztratili spoustu lidí a zpětně se ukázalo, že to byla dobrá cesta. Mně se na našich albech líbí to, že i když jsme se od toho našeho předchozího směru vzdálili, pořád to fungovalo. Cíl je totiž pořád stejnej - udělat dobrou desku, která bude dobrá i za x let. Jsou lidi, pro které je nejlepší deska Fenomén, pro některé je to ale Brutální všechno nebo Krása nesmírná, ty alba prostě nezapadaj. Vidím to tak, že když třeba skáčeš do vejšky, uděláš si osobák 220 a pak se dostáváš na 230. Už postupuješ po centimetru a je to strašná dřina, skočit o dva cenťáky výš, než předtím. Cítím to tak i u těch našich desek. Spousta kapel dělá pořád stejnou muziku, identifikuješ je za deset vteřin. Třeba Pixies mají čtyři alba, všechny jsou úplně skvělý a zvukově jiný. To je to, co se mi na nich líbí a chtěl bych, aby to tak fungovalo i s touhle deskou. Aby za tři roky pořád zněla čerstvě a dobře. Čas je v těchhle věcech nejspravedlivější.

Třeba Klenot zkouškou času prošel, ne?

Márdi: Na Klenot bylo zezačátku poměrně dost negativních reakcí, stejně jako předtím na Fenomén a před tím na to před tím... Ale hodně lidí pak za mnou přišlo s tím, že to naposlouchali víc a s odstupem nachází pořád něco novýho. Takové desky mám rád, když mě vždycky znova dostanou. Něco třeba vsákneš, chvíli se ti to líbí, ale pak to necháš být. Jsou ale písničky, který si pouštíš pořád. Třeba Pixies, moje nejoblíbenější kapela - není to tak, že bych si je pouštěl každý den, pustím si je třeba jednou za půl roku, ale vždycky si řeknu, že je to úžasný. Dělat takovouhle hudbu mi přijde dobrý.

Člověk, který si cédéčko koupí, není zákazník, ale kámoš (1. díl rozhovoru)

Pojďme k obchodu s hudbou jako takovou, jak si ji vy osobně kupujete?

Márdi: Řeším to tak, že co se týče třeba českých kapel, které se mi líbí a navíc v tom vidím tu jejich práci, cédéčko si koupím. Z těch zahraničních si občas něco stáhnu, ale fakt minimálně.

Využiješ vlastně ještě vůbec ten fyzický disk?

Márdi: Určitě - když něco píšu doma a mám po ruce cédéčko, tak si ho pustím, než abych ho hledal někde na internetu. Mám jich hodně. Na Strossmayeráku je prodejna a mě hrozně baví si tam ty věci třeba jenom prohlížet. Přijde mi, že cédéčka přebírají post vinylů - v podstatě teď nemají žádnou hodnotu, ale za chvíli se zase dostanou do toho old schoolu, jako právě vinyly. Bylo vtipný, jak je před pár lety cédéčka odsunuly, ale teď budou nebo už vlastně jsou pro změnu odsunuta ona.

(k Dušanovi) A jak to máš ty?

Dušan: Mám to tak, že kapely, které znám, si rád koupím v kamenným obchodě, ale pak u mě funguje síť různých kámošů, kteří pořád jen poslouchají a pak mi dávají kompilace. Při své práci nemůžu poslouchat hudbu jako kulisu, musím poslouchat to, na čem zrovna dělám. Takže ti kámoši mi posílají třeba patnáct dvacet písniček, většinou je to jedna skladba od jedné kapely - a pokud mě tam něco zaujme, jdu po tom dál. Když mám tu možnost, tak si to koupím na cédéčku. Gramofon mi totiž zabavil brácha.

Márdi: Ono jde i o ty obaly, rád si je prohlížím. Jsou nedílnou součástí poslechu. Takhle jsem to měl už odmala, hrála deska a já jsem koukal na obal.

Dušan: Přesně, jak říká Kalina ze Sto zvířat: Já jsem založil kapelu, abych mohl dělat obaly na desky. (smích) Baví mě taky kupovat si věci na koncertech, chodit do těch merchovejch stánků, tam jsou věci, které jinde nenajdeš. Můžeš si koupit něco na Rock for People, stejně jako dalších deset tisíc lidí, ale pak ten stánek odjede a máš smůlu. Seženeš tam i cédéčka cizích kapel, které tu ani nejsou v distribuci. Pak si to přehodím do iPodu a cédéčko mi zůstane jako takovej artefakt.

Posloucháte teda spíš na cédéčku nebo v MP3?

Dušan: Mám to tak půl na půl.

Márdi: Já dřív poslouchal walkman, pak jsem nějak dlouho nic neměl, až jsem někdy před třema rokama dostal přehrávač MP3. Strašně jsem si to tehdy užil, natáhl jsem tam spoustu muziky a všechno doháněl.

Exkluzivní internetová premiéra na t-music:

Podívejte se na nový videklip Vypsané fiXy - Vše za 39

Na závěr pojďme k vašemu turné, zahájíte ho 10. října na Slovensku - proč jste se rozhodli jet nejdřív tam?

Márdi: Je to změna, protože jsme to tak nikdy dřív neudělali. Snažíme se na Slovensku trochu prosadit, fanouškovská základna už tam trochu narostla. Výhodou je i to, že budou mít lidi tady v Čechách dost času album naposlouchat. Zafungovalo to už u Klenotu, kdy byla druhá půlka turné ještě lepší, než ta první. Ne, že by byli Slováci pokusní králíci, hrajeme tam v klubech, které jsme tady jezdili tak před deseti lety. Je to dobré i pro kapelu a navíc si to tam můžeme ještě líp natrénovat. Bude to trochu boj, některá města jsou v pohodě, ale někde vůbec nevíme, jak to tam bude vypadat.

Jak to tam máte zmapované?

Márdi: Města u hranic, jako Bratislava, Skalica nebo Nitra jsou v pohodě. Tam má nás přijde třeba dvě stě, tři sta lidí... Ale třeba na středním Slovensku jsou ty kluby spíš punkovější a v podstatě absolutně nevíš, co od toho můžeš čekat.

A co východ jako Košice, Michalovce?

Márdi: Na východním Slovensku jsme hráli minule - Svidník, Prešov... Tam je to nejlepší. Měli jsme jet letos Košice a znovu Prešov, ale tyhle koncerty bohužel odpadly. Škoda.

FOTO: S Vypsanou fiXou ve studiu

Křtíte v pražské Akropoli a v Brně na Flédě máte dvoják...

Márdi: V Brně je to hodně silný, na Flédě to máme rádi a když jsme tam hráli naposled, některý lidi se už dovnitř nedostali. Je lepší udělat dva koncerty po pěti stech lidech, než když jich přijde osm set a stovka se jich tam nedostane. Uvidíme.