Vzpomínka na koncert Jarka Nohavici v Lucerně

Před měsícem jsem zažil živé vystoupení Jarka Nohavici v rámci festivalu Colours of Ostrava. Přestože v line upu bylo několik světových jmen, hlavní hvězdou, která dokázala vyprodat maximální kapacitu ostravské Černé louky, se stal právě Jarek Nohavica. Úspěch měl ohromný, ale byl v domácím prostředí, což se dalo maximálně cítit ve vzduchu. Pražský koncert ukázal, že Jarka opravdu miluje celá republika. Koncert na CD a DVD se od ostravského liší hlavně v tom, že v Praze nezaznělo tolik vtipných a zemitých písní. Těžko říct, zda si Jarek pro Prahu nechává vážnější témata, nebo jen prostě byly z natočeného materiálu vystřiženy. Pokud tomu bylo tak, je to jen ku prospěchu věci.

Nohavicova síla je právě v písních s vážnějším textem. Dokáže sice napsat popové hity pro Marii Rottrovou a jsou úžasné, ale v jeho autenticitě spatřuji jeho největší klad. Proto i zde je vrcholným bodem skladba Já si to pamatuju, kterou reaguje na kampaň vedenou proti němu Jaroslavem Hutkou a dalšími. Na jejich spor se dá dívat z různých úhlů, ale jisté je, že Nohavicovo písničkářství roste s velikostí problémů, které ho tíží. Prostor pro svou obhajobu si připravil skladbou Dál se háže kamením a píská, tedy jakousi variací na biblické "hoď kamenem, ty, kdo jsi bez viny".

Na desku z Lucerny se dostaly hlavně novější písničky z alba Ikarus. Opravdu dávnou dobu zastupuje píseň Potulní kejklíři.  Jakýmsi zpestřením folkového zážitku je spolupráce s jihlavskou hiphopovou formaci Pio Squad na písni Já tam byl, která vznikla k oslavě dvaceti let hiphopu v Čechách a na Slovensku. Pio Squad by mohli na koncertě folkové legendy působit jako slon v porcelánu, ale nakonec vznikla kompromisní věc, která zaujala tábory fanoušků obou hudebních směrů.

I když se Jarek Nohavica při svých vystoupeních doprovází hlavně na kytaru nebo tahací harmoniku, v Praze se ke dvěma písním (Dlouhá tenká struna a Mám jizvu na rtu) nechal doprovodit piánem, což velmi osvěžilo Jarkův projev, který se velmi přiblížil šansonu. Mladé i starší v obecenstvu Nohavica prozkoušel v písni Samuraj, kde se nechal doprovodit v refrénech jejich zpěvem.

Nohavica má svou hudební kariéru pevně ve svých otěžích. Disku se nedá příliš moc co vytknout, snad až na extrémně zřetelný střih. Rušivě působí, když ve druhé písni Mávátka Nohavica vypadá jak po hodině a půl náročného koncertu. Přitom ještě před momentem v první písni působil naprosto svěže a kupodivu ve třetí skladbě Na jedné lodi plujem zase vypadá relativně dobře. Je jasné, že takový koncert se stříhá a různě se s ním pracuje, ale nemusí to být tak explicitní.

Ku prospěchu alba V Lucerně hrají i Nohavicovy vtipné promluvy mezi některými písněmi. Subjektivně však na albu postrádám skladbu Mikymauz, jejíž vynechání dramaturgicky rozumím, ale stejně...

*7/10