Whitesnake a Judas Priest: Klubko hadů a pěkně hlučný epitaf
Ačkoliv pisatel není zrovna příznivcem siláckých metalových póz nebo džísek a opasků s kovovými pyramidami, musí ihned uznat, že z muzikantského hlediska šlo o velmi dobrý koncert. Obě kapely nezapřely bluesrockový grunt a hrály s přesvědčivým nasazením.
Pokud byli Whitesnake předkapelou, pak tedy předkapelou velmi luxusní. Je pravda, že hlavní Bílý had David Coverdale už nevytáhne výšky jako zamlada a pěvecky mu „víc než sborově" vypomáhali téměř o generaci mladší členové jeho plazího spolku. O důležité roli zvukových efektů (halů, zpožďovačů), hojně nasazených na pěveckou linku a zahlazujících menší nejistoty, ani nemluvě. Nicméně svoje si uzpíval. A jako frontman je Coverdale pořád pěkně vitální chlápek, pohazující si s mikrofonním stojanem, jako by to byla lehká vycházková hůlčička.
Coverdaleova omlazená parata? Připomínala pověstné klubko hadů. Ani chvíli v klidu, spousta věru živé pódiové práce. Kytarista Doug Aldrich je sólista na slovo vzatý a bubeník Brian Tichy umí hrát nejen předvádivě, ale i účelně.
Ve více než hodinovém setu došlo na tři skladby z nového alba Forevermore, konktrétně Steal Your Heart Away, Forevermore a Love Will Set You Free. Publikum pochopitelně ocenilo spíše starší hity jako Give Me All Your Love (1987) nebo Love Ain‘t No Stranger (1984), jehož baladický úvod si s chutí zazpívalo s Coverdalem.
Jak říká už název turné Epitaph, Judas Priest se pomalu loučí s kariérou. (Nevyloučili nové nahrávky nebo pár vzpomínkových koncertů, ale na rozsáhlé světové turné už prý nevyjedou.) V Praze se rozloučili důstojně a hlasitě, v plné síle. Rob Halford zpíval i ječel:) s obdivuhodnou intonační jistotou a s hlasovým rozsahem u téměř šedesátníka „neslýchaným".
Překvapivě nebyla cítit absence zakládajícího člena, kytaristy K. K. Downinga. Jednatřicetiletý „mladíček" Richie Faulkner, který na jeho místo nastoupil teprve v dubnu (!), se s kapelou velmi dobře sehrál a právě jeho riffy dodávaly celkovému soundu hutnost.
Když rekapitulace, tak důkladná. Píseň Never Satisfied vylovili Judas Priest až ze svého hardrockového období, z albové prvotiny Rocka Rolla (1974). Rámec koncertu ovšem tvořila „klasika" z období průlomové desky British Steel (1980) - Rapid Fire, Metal Gods, Breaking The Law, Living After Midnight. Pro pisatele ovšem představovala pomyslný zlatý hřeb cover-verze Diamonds And Rust. Mistrovské dílko písničkářky Joan Baez, kterému Judas Priest dokázali dodat průraznost.
Po vizuální stránce předvedli Judas Priest všechny svoje oblíbené pódiové triky. Šlehající plameny, laserové paprsky bičující prostor nad hlavami diváků i motorkářské hrátky. „Modelka" Halford si vyloženě užíval svoje charakteristické kovotepecké převleky, proroka Nostradama si v písni Prophecy zahrál ve stylové kápi.
Troufám si napsat, že fanoušci se nemohli cítit ošizeni. Dostali přesně to, co mohli od obou kapel očekávat.
