NadPrahoví Depeche Mode
Depeche Mode pendlují v rámci své koncertní pouti k desce Sounds Of The Universe napříč celým světem, i proto je skutečnost, že se k naší stověžaté máti přihlásili hned dvakrát, prostě unikátní. A jejich čtvrteční návštěva nechala tu premiérovou daleko za sebou. Důvody? Tak za prvé skvělé rozpoložení, které z depešáckého tria stříkalo na metry daleko - a za druhé?
Sešívaný handicap v podobě nedostatečného zatemnění slunce byl zdárně zažehnán. Ve vysočanské hale holt žaluzie fungovaly daleko svědomitěji. A o tom, že Depešákům sluší černá (dobře - v případě Gahana "průhledná"...), snad netřeba polemizovat.
Koncertní set list se podle předpokladů od toho červnového moc nelišil, Depešáci jen rozumně eliminovali kousky z nové desky, které nezabraly už v Edenu, a připravili tak českým fanouškům další (c)hutnou porci magického temna.
Stejně jako před sedmi měsíci, rozjeli ale Depeche Mode svou jízdu se zataženou ruční brzdou... Nevýrazný song In Chains ani vesmírný singl Wrong prostě nejsou těmi pravými otvíráky. Stejně tak trojka Hole To Feed zaujala spíš než děním na pódiu prvním fórkem z dílny depešáckých ultras, kteří se vytasili se svítícími tyčinkami a udělali tak z pražské Arény světélkující neonový ráj.
Jeden z největších okamžiků celého večera dorazil až s pořadovým číslem čtyři a urgentní zásilkou od mistra Bati. Pecka Walking In My Shoes nastolila v pražské O2 Aréně tu pravou DM atmosféru... A stejně jako naposledy jí dělal garde přísně zírající havran z dílny mistra Corbijna.
Pokračovalo se v pořádném tempu - po zavzpomínání na Ultra období s hloubavým songem It's No Good se chytla i kultovní záležitost A Question Of Time a skvělá okřídlená věc Precious. To už se na Vysočany slétly i proslulé aerolinky Gahanair. Nutno podotknout, že otočky hlavního pilota, ať už s vestou nebo bez, prostě neztrácejí na razanci... A ve čtvrtek večer jim to slušelo víc, než kdy jindy... Po úspěšné akrobacii depešáckého lídra však uzrál čas na střídání stráží, ďábel ven - anděl na scénu. Martin Gore naservíroval nadšenému publiku dva songy - jako první připomněl baladu Insight a o třídu výš si to pak namířil s další pomalou peckou Home. Ta se stejně jako v Edenu pasovala do role černého koně večera...
Po příjemném zklidnění kapela našlápla k velkému finále. Ať už ve stínu obušků Policy Of Truth, rudého hnízdečka neřesti In Your Room nebo (po)citovky I Feel You, šlapalo jí to zatraceně dobře. Postupem času si Dave Gahan burácející masu omotal kolem prstu tak, jak to umí jenom on... Téměř dvacetitisícový dav hltal každé jeho slovo, každý pohyb, úsměv... Charizma, které tenhle sedmačtyřicetiletý pán vyzařuje, je prostě nepopsatelné.
V samotném závěru základní hrací doby parta vyrukovala se silným dvojblokem. Jako první připomněla klasiku klasik v podobě královského kousku Enjoy The Silence - i když tentokrát namísto s žezlem a korunkou navlíknutou ve slušivém skafandru.
Prales rukou pak rozevlála hitovka z desky Music For Masses, Never Let Me Down Again. Na závěr ještě Gahan - striptýz a první rozlučka večera.
Své hvězdy si však fanoušci vytleskali bleskurychle zpátky a dočkali se ještě čtveřice přídavků. Jako první se zaskvěla kapitola Gore potřetí - One Caress a po zaručených koncertních peckách Stripped a Behind The Wheel už následoval poslední nášup, a to v té nejlepší možné podobě: Personal Jesus.
Těžko dodat něco výstižného k tak magickému večeru, který v Praze vykouzlila trojka Gahan - Gore - Fletcher. A přestože můžou hnidopichové namítat, že tahání dvou králíků do roka je mimo mísu, pro klobouk s jmenovkou Depeche Mode prostě pozemská pravidla neplatí. Tak zase za půl roku, pánové!
