MARQUET BLOGUJE: Zážitek
Jsem ráda, že se mi povedlo na koncert dorazit včas, protože právě takovéhle večery to vyžadují a zasluhují si to (a občas, jak víte, není „dorazit včas" nic lehkého). Mám pak zaprvé pocit, že mi nic neuteklo, a zadruhé si myslím, že je tak možné zachytit celkovou atmosféru večera, ke které i support, tentokrát v podobě českého SelfBrush a islandské Lay Low, patří. SelfBrush je na mě až příliš melancholický a zvláštně patetický, neumím se do jeho projevu tak nějak dostat, ale přesto si myslím, že do večera zapadal. Rozhodně perfektně zastupoval intimněji pojatý folk u nás, protože dělat dobře tuhle muziku u nás umí málokdo.
Podle mého je to nejen tím, že písničkářství u nás neustále naráželo na jazykový problém. Starší generace písničkářů se vyjadřovala výhradně v češtině, a to je fakt obtížná záležitost, na kterou si dneska netroufne jen tak někdo. V angličtině zas nemáme cvik, učíme se jí teprve krátce, takže hrozí, že specielně v jednoduchých písních bude znít směšně a taky tak trochu uměle, že ano. Jenže kromě problému s jazykem vidím problém i v nedostatku hudebních osobností, které by na to prostě měly.
Jak už jsem naznačovala v reportáži z koncertu, nejde ani tak o nějakou přehnanou suverenitu. Když nastoupila Lay Low, těšila jsem se, a ne nadarmo. Její projev byl, co se barvy hlasu týká, podobný tomu Emilíany. Kromě toho se Lay Low decentně snažila představit své písně i své spoluhráče, kteří se posléze ukázali být zároveň kapelou samotné islandské hvězdy. Bylo z ní, krom dobrých, i když místy snad až příliš intimních písniček, cítit, že má respekt, což je první věc, kterou považuji za základní kámen dobrého zážitku.
Respekt ke koncertu i k publiku, to byla první věc, které jste si u Emilíany mohli všimnout. Byla opravdu až kouzelně nervózní. Asi jsou takové koncerty, kde by se to možná nehodilo, ale vezmu-li to poctivě ze všech stran, dobrý koncert prostě znamená, že ti na pódiu mají úctu ke svému vystupování.
Zároveň Emilíana přesně věděla, co sděluje, a to mi připadá extra důležité. Častokrát mám na koncertech pocit, že ti tam nahoře žerou svůj pocit být viděn za mikrofonem/s kytarou na krku/za klávesami víc, než fakt, že něco přenášejí. Oni vlastně přenášejí tu lhostejnost ke sdělení, takže pak je sál plný spokojených posluchačů, kteří nevědí, o čem jim kapela zpívá, je jim to jedno, stejně jako kapele. Nikdo nic neví, a všichni jsou šťastní.
Další věc, kterou jsem ocenila nadmíru, a která podle mě přispěla k výjimečnosti zážitku, byla opravdovost všeho, co jsme na pódiu mohli vidět a slyšet z něj se linout. Je to tak jednoduchý recept, a přitom možná je to jedna z nejtěžších věcí. Emilíana je prostě její hudba a naopak, je to opravdové vyjádření, které je možná časem vypilované k lepšímu, ale ne tak, aby si člověk připadal podveden, Emilíaně to zkrátka sežerete i s navijákem. Asi i proto, že je to osobnost, jak jsem o tom psala výše. Když koncert končí, máte chuť za ní jít a říct jí, že může být v klidu, že to bylo skvělé. A dát s ní drink a pokecat o životě jako vždycky, protože už se znáte jako dlouholetí přátelé.
Snad poslední důležitou vlastností, kterou velké koncerty mívají, je soustředěnost všech zúčastněných. Na začátku večera jsem měla vážně trochu obavu. Publikum do toho Lay Low opravdu sprostě kecalo, zezačátku. Je to ostuda. Protože soustředění na pódiu bylo maximální a nezasloužilo si to. Později během jejího setu a hlavně pak na Emilíanu Torrini se to naštěstí změnilo a síly se srovnaly. Soustředění je něco, co obecně činí současné roztěkané společnosti problém, je jinak vysilující, je „nudné", je pracné. Moc si přeju, aby ho mělo co nejvíce muzikantů a přenášeli ho a nazpátek taky vyžadovali od svého publika.
Pár koncertů se všemi vyjmenovanými atributy jsem už zažila, tak mám asi kliku. Nebo něco schází? Možná mě čeká nějaký super extra výjimečný koncert, který mi ukáže, že je potřeba ještě něco dalšího, aby byl zážitek co největší. Kdybyste o takovém koncertě věděli, ozvěte se mi.
