Ztracený v rytmu srdečního tepu

Marek Ztracený své první album nazval podle veleúspěšného singlu "Ztrácíš", který už několik týdnů dobývá český éter a tato píseň zní i v úvodu tolik očekávané desky. Díky tolik povedené ochutnávce vyvolal Marek vlnu nadšení, ale asi jen málokdo mu věřil, že se povede celá deska. O tom že se povedla není pochyb. Píseň "Ztrácíš" nevyčnívá nad ostatními, je to jejich sestra, jejichž společnými rodiči jsou láska a rozchod.

U Marka Ztracenýho se musí ocenit také jeho texty. Nejde sice o žádnou písničkářkou poezii, ani o hlubokou filozofii. Tématem všech je láska, což je vzhledem k autorově věku pochopitelné. Paradoxně, ho trochu lituji, že už tak mladý přišel na to, že místo lásky hledáme uspokojení, jak zpívá v potenciálně hitové písni "Pohádky". Mně osobně by se tam líbilo pár úprav v textu, ale  i tak je to nadprůměrný výkon.

V písni "Něco končí" lze vycítit sílu prostého aranžmá v Ztraceného písničkářství. Markovým snem je vyprodávat velké stadiony a k tomu se asi více hodí rockovější zvuk, který byl častěji zvolen. Ale někdy je méně možná více, jak se říká. Tato poučka by se dala použít i u zpěvu. Jeho nedokonalá výslovnost, "šumlování", svérázné frázování, stejně jako chrapotící vyzpívávání nedosažitelných tónů působí strašně přitažlivě, ale musí se to použít s mírou.

Deska "Ztrácíš", přestože je celá o spalující lásce, zní jak pravidelný rytmus srdečního tepu. To znamená skoro pravidelně, ve smyslu jednou jsi nahoře, jednou dole, střídající se rychlejší za pomalejší píseň a obráceně. Přitom srdeční sval, když jste zamilovaný, pracuje úplně jinak. Působivější by bylo, kdyby deska gradovala a Ztraceného běsnění bychom se dočkali až ke konci alba.

Asi hodně lidí by desce "Ztrácíš" vytklo, že to jsou jen variace na titulní píseň. Do jisté míry je to pravda. Desku dokonce lze označit za koncepční. Variace Markova příjmení proplétá desku skrz naskrz, ale podle mě to není vada, ba naopak klad. Je to ten typ desky, kdy v různých dobách, budete mít oblíbenou jinou píseň. U mě teď jasně vede "Inspirace", kde trošku slyším vykradenou Annie Lennox, ale nechat se inspirovat se právě jí, může skladbě jen prospět. Navíc v této skladbě se můžeme přesvedčit, že Marek Ztracený je výtečný klavírista.

Markův debut má k dokonalosti ještě daleko, ale když si uvědomíme, že hodnotíme jeho první kroky, jedná se skoro o malý zázrak na české poprockové scéně. Nikdo asi nemá moc rád, když je přirovnáván k někomu, ale snad se Marek neurazí, když řeknu, že tu máme českého Damiena Rice.