Zuzka Smatanová: Do Gotta mi jich ještě třicet chybí

Zuzka Smatanová vtrhla do víru hudebního dění v roce 2001 vítězstvím ve slovenské verzi soutěže Coca-Cola PopStar. Od té doby vydala čtyři studiové desky, sesbírala pět zlatých slavíků... a do povědomí české veřejnosti se zapsala před pěti lety, když v roli předskokanky odjela turné s bukowského hochy Chinaski. My jsme si spolu popovídaly především o jejím aktuálním dvojcédéčku Gemini.

Netradiční otázka na začátek - jak se máš

Mám se moc dobře. Jsem po dlouhé době zase v Praze, tak jsem se rozhlížela, co tu máte nového.

A našla jsi něco?

Máte hodně sněhu. (smích) Ale ten je u nás taky, jsme na tom stejně.

Na tvých stránkách jsem koukala, žes byla po dlouhé době lyžovat...

Postavila jsem se na lyže dvou letech. A dokonce jsem to i přežila! (smích) Tahle zima pro mě byla celkem pěkná, taková proježděná.

Pojďme k tvé nové desce Gemini. Je super udělaná, krásná i na pohled. Neměli Greenpeace nějaké připomínky? (pozn. red.: na obalu drží Zuzka za ocásek potkana)

Ne, o ničem nevím. Ale však potkan žije, starám se o něj.

Kde jste ho sehnali?

Koupila jsem ho za 24 korun ve Zverimexu a pak ho chtěla vrátit. Ale vzniklo mezi námi nějaké pouto a tak jsem si řekla, že si ho nechám.

A proč zrovna potkan, i když teda vypadá spíš jako krysa... Jak vás to napadlo?

Album je ve znamení Blíženců, a já jsem navíc narozená v roce Potkana - 1984.

Album tvoří dva disky, polovina je v angličtině, polovina ve slovenštině. Jaký je to pro tebe rozdíl, když skládáš texty a hudbu?

Ve slovenštině jde o nějaký rytmický zákon, kterého se člověk musí dodržet, dlouhé-krátké. V angličtině je to určitě jednodušší, slova se tam lehce natáhnou. Ale v obou případech je potřeba držet určitou koncepci a význam, takže je to asi nastejno.

Před tebou jsem řešila s Peterem Cmoríkem, že dnešní doba moc nefandí textům. Prý to máte jinak, ale u nás nebo i v zahraničí se klade zřetel hlavně na hudbu a texty jsou třeba o ničem. Hlavní je chytlavá melodie a aby "to hezky znělo". Jak vnímáš textovou složku, třeba i u tvých oblíbených kapel?

Když mám začít u sebe, tak já na textech dost lpím. Nejde jen o hudbu. Písnička má být postavena na nějakém významu. Je to tak, jak říkal Peter, u nás se na testy klade větší význam. Je to dobře a já z toho mám radost. A z oblíbených interpretů si také vybírám takové, které mi něco v rámci textu říkají. Určitě nemám v lásce, když se opakuje jedno dvě slova stále dokola. Líbí se mi písničkáři a písničkářky - třeba Tori Amos a teď mám moc ráda Jasona Mraze, je skvělý.

Jak sis zvykla na své přízvisko slovenská Alanis Morrisette?

Lidé mě k ní přirovnávají, protože mají pocit, že vidí dlouhovlasé děvče s kytarou - a jestli mě to zlobí? To ne, vím o tom, že mě s ní lidé spojují, do jisté míry je naše muzika podobná, takový kytarový pop-rock. V tom smyslu to chápu, ale že by to byl pro mě nějaký odrazový můstek, to ne. Mám Alanis ráda, ale takové ty „idoly" už mě přešly.

Jsi Blíženec, máš výkyvy nálad - jakési dvě tváře, což právě signalizuje novou desku. Zatímco ve slovenské části dvojalba mi připadáš rozverná, v anglické působíš v určitých částech spíš jako domina... (směje se) Ale to i v "domáckém" songu Zo zásady, ten dost vybočuje - jak jsi k němu písni?

Mám v sobě polohy - písničkářskou, kdy si ráda zahraju balady nebo něco takového hravého, a pak alternativnější, ta je na anglickém cédéčku. A pak mám taky takovou, kdy ze sebe potřebuju věci vykřičet - takže rockovější. Ale máš pravdu, Zo zásady je asi jediná taková písnička v rámci prvního disku.

Jaké jsou ohlasy na tu druhou - alternativnější část?

Fanoušci byli anglickým diskem překvapení - očekávali nějaké balady s klavírem, jenže ono ne... (smích) Ale reakce byly velmi příjemné, milé a pozitivní.

Ty jsi vystudovala pedagogickou školu - dokážeš si představit, že bys teď učila?

Asi ne. Je to klišé, ale učitelství je vážně poslání. A já jsem ho v sobě nikdy necítila. Ukázalo se to i v průběhu školy, absolvovala jsem praxi, učila jsem, ale nenašla jsem se v tom. Cítila jsem, že nejde o mou parketu, tak jsem radši šla od toho.

A kdybys učila, co by to bylo?

Asi výtvarná výchova a ráda bych se věnovala biologii nebo chemii.

Jak vlastně vycházíš s dalšími úspěšnýmu kolegyněmi Katkou Knechtovou a Janou Kirschner - zdá se mi to, nebo tam není žádná rivalita?

Myslím si, že na naší scéně nějaká rivalita neexistuje. Za sebe můžu říct, že mezi kolegy z branže mám hrozně moc kamarádů a co se týká zpěvaček, žádné "boje" taky neřešíme. Každá máme své koncerty a své fanoušky. Není to tak, že bychom si volaly a chodily spolu na kávu, protože jsme z jiného koutu Slovenska a máme svůj program, ale když se sejdeme, na festivalech nebo na jiných akcích, vždycky si máme o čem povídat a je to fajn.

No jo, ale Slavíky sbíráš jenom ty... (pozn. red.: Zlatý Slavík 2005 - 2009) Źe chceš troufnout Gotta?

(smích) Ještě jsou stříbrní a bronzoví, takže nejen já. Ale do Gotta mi jich ještě třicet chybí.

A krmíš je aspoň pořádně?

Mám je na poličce a občas je otřu, aby se na nich neusazoval prach... (smích) Těchto cen moc vážím, protože jsou to i pro mě rok co rok milá překvapení.