- 12.04.2010
- Líbí se?
Popeleční středa, zelený čtvrtek, velký pátek a další pojmy mě v předchozím týdnu trochu strašily. Byl jsem busy a věděl jsem, že nemohu hrát obvyklou hru na svátky obstojně. To znamená, že nebudu mít čas se nechat pokakat od beránka, nevyfouknu ani jeden zmařený kuřecí život a dokonce ani nepojedu za rodinou. Prostě rok od roku trapnější svátky. Už nejsme děti a když je kolem nikdo nemá, není komu vyprávět pohádky. Čas jsem trávil za kokpitem a vysvobození nepřicházelo. Jen jediného světla na konci prodlouženého víkendu jsem se mohl chytit. Velikonočně pondělní, degustačně výletní plán se Zlatým Péťou, chrabrou Wérou a pohostinnou a útulnou Westfalií.
Jednou jsem kdesi četl nějaký dámský časopis a tam zaníceně popisovali jak muži kolem třicítky tráví čas bez svých drahých poloviček. To jest, že najdou volnej flek, nakoupí gastroorgasmické pochutiny a co hlavně, předhání se ve výběru vína. Nějaká slečna redaktorka to na lesklejch stránkách s obrázky detailně vykreslovala, způsobem, který v sobě měl trochu pozitivní závisti. No a já si uvědomil, že to vlastně děláme taky. Jen jsme tomu nedali jméno a fame. Degustací podobného typu už několik proběhlo, nespočet hroznů nás zklamalo, některé naopak uchvátily. Ve většině případů šlo ale o sezení ve známém prostředí a tento precedens jsme chtěli poprvé v průběhu letošního jara zbourat.
Domluva byla jasná. V neděli se vyrazí na sever, přespí se v nehostinné přírodě a v pondělí se bude pochodovat a poznávat. Další jasná volba byla ve výběru dopravního prostředku, protože Zlatý Péťa disponuje obytným vozem. Není to ale vůz ledajaký. Je to samotný Ford Transit Nugget 1990 od Westfalia. Chlouba automobilky. Musím tedy ještě splnit autorskou povinnost a pyšně představit čtvrtého protagonistu výletu. Nestárnoucí červená barva, šedý interiér na svůj věk velmi zachovalý. Pět míst k sezení, čtyři ke spaní. Výklopná střecha, zajišťující zmiňovaná místa ke spaní, ale v tomto případě v patře. Minimalistická kuchyňka se vším všudy a samozřejmě místo pro indoor degustace. A pozor novinka majitele. Solární panel, který krmí druhou záložní baterku. Kdyby se z důvodu strachu a nočního svícení posádky jedna vybila.
A teď k akci. V nedělních večerních hodinách vyrážíme prozkoumat terén a založit opěrný tábor. Vybíráme si konzervativně Mlékojedy, které můžete znát jako letní scénu cca. třicet kilometrů na sever od Prahy. V autě je veselo, jíme Bonpari a několikrát se otáčíme, protože ve tmě nepoznáváme rodný kraj. Přesto na místo přijíždíme velmi brzy a to přičítám nikilaudovským schopnostem Zlatého Klekipetry. Vybíráme místo, kde bude dostatek dřeva a nebude hrozit nebezpečí z okolních indiánských vesnic. Parkujeme. Nebezpečí sice nehrozí, ale dřevo nevidíme. Prvním důvodem je tma a druhým, horším, místní polopoušť. Chrabrá Wéra připravuje pohoštění v pojízdném obýváku a přeje si, aby nikdo nevyprávěl horory. Když se vzdaluji v honbě pro dřevo, slyším jak začíná se storkama obětavě sama. Hledám dřevo, Zlatý Péťa také. Paběrkujeme, ale přesto statečně přinášíme kořist. Mám rozpíchané ruce od keře neznámého jména. Zlatý Péťa také trpí, ale připravuje auto k noclehu. Úspešně na první zapalovač rozdělávám oheň a rozkládám směšné stoličky. Pečeme buřty. Teplota je vzhledem k datu obstojná, navíc dřevo krásně praská, takže nikdo nemyslí na to, že omrzliny nohou mohou přijít. Chrabrá Wéra neustále fotograficky dokumentuje každou skutečnost. A konečně otvírám svůj vánočně nabytý piknikový koš. Zlatý Péťa bere do ruky „číšničký“ a otevírá první lahev. Sovín - Zweigeltrebe Rose kabinet 2000. S prvními loky se všichni uklidňují a vládne velká pohoda. Pokračujeme hitem večera. Petr Marada - Rulandské šedé 2008 pozdní sběr. Špekáčky chuť sice trochu devalvují, ale pan Marada později vyhrává takzvaný „číšničký řád večera“. Na řadu se dostává nedaleká vinice. Lehčí zklamání se jmenuje Chardonnay 2008 pozdní sběr. Vinaře si bohužel nepamatuju. Na závěr, už přežráni a vyuzeni otvíráme Bízu - Neronet 2008 pozdní sběr. Známá firma. Chrabrá Wéra už šla na kutě a my jí zanedlouho následujeme. První den končí, těším se co přinese ten druhý.
Ráno snídáme, společnost nám dělají rybáři, protože na celým světe rybáři jsou. Společně vybíráme cíl cesty, i když i cesta může být cíl. Navštívíme Kokořínsko. Skály, hrady a nějakou tu malebnou restauraci. Prostě krásný věci. Výlet se vydařil, nikdo nepropadl depresím a v pozdním odpoledni je už čas na návrat. Cestou zpět do Prahy bezbranně usínám na zadním sedadle a probouzím se až kousek od stadionu falešný Bohemky. Uvědomuju si, že to celé byl improvizovaný výlet kousek za hranice města, ale někdy prostě stačí málo. Hlavně, když potkáte v lesích na Kokořínsku pár přebíhajících bab.
