Blog uživatele Joshua

Popeleční středa, zelený čtvrtek, velký pátek a další pojmy mě v předchozím týdnu trochu strašily. Byl jsem busy a věděl jsem, že nemohu hrát obvyklou hru na svátky obstojně. To znamená, že nebudu mít čas se nechat pokakat od beránka, nevyfouknu ani jeden zmařený kuřecí život a dokonce ani nepojedu za rodinou. Prostě rok od roku trapnější svátky. Už nejsme děti a když je kolem nikdo nemá, není komu vyprávět pohádky. Čas jsem trávil za kokpitem a vysvobození nepřicházelo. Jen jediného světla na konci prodlouženého víkendu jsem se mohl chytit. Velikonočně pondělní, degustačně výletní plán se Zlatým Péťou, chrabrou Wérou a pohostinnou…

Musím se přiznat, jarní šňůry mám radši než ty podzimní. Otepluje se a člověk nemusí tahat aparát ve sněhových vánicích a příšernejch slotách. Naopak začíná hřát slunce a občas se i zazelená. Tento týden jsme měli na počasí doslova štěstí. Žádný zimní bundy a žádný omrzliny na nohou při nočních návratech. Konkrétně jsme jeli na Moravu. Ve středu Olomouc, ve čtvrtek Zlín, v pátek Studénka a v sobotu už na cestě zpět ještě Hradec Králové. Na všech místech nám předskakovali mladý kluci z Karlovejch Varů. Jmenujou se Good Fellas a hrajou komplet akusticky. Hodně sehraný, celkem návyková produkce a navíc úplně v klidu lidi.…

V průběhu minulého měsíce byl mnou vytvořen fiktivní typ novodobého člověka. Tento nový, tedy alespoň v mých myšlenkách sestrojený novic se jmenuje Klimaless. Tento pojem vám zní možná třeba jako homeless, ale oproti němu má můj hrdina kde bydlet a naopak si na spoustu věcí co se týče interiérů stěžuje. Je to individum, které odmítá život v klimatizovaném prostředí. Z jakéhokoli důvodu mu totiž prostě a jednoduše jeho já nedovoluje se vyrovnat s existencí tohoto smutného příběhu přítomnosti. Klimaless je vlastně moje alterego. Rozdíl mezi námi je ten, že já ho obdivuji, jenže on mě jako žijící bytost zatracuje. Klimaless je velmi neústupný typ člověka…

Po delší domácí izolaci jsem se k obecnému blahu včera objevil s mou drahou polovičkou u přátel, kteří nás pozvali na nedělní oběd. Dlouho jsme se neviděli z mnoha důvodů. Workoholismus, workoholismus a workoholismus. S bednou Vincentky, antibiotikama a dalšíma farmakologickejma hnusama mi doma už vážně hrabalo, takže jsem uvítal střet s realitou. Po malém orientačním zkratu jsme Formulku dostali na místo M, na Kubánské náměstí, kde je kousek prý vyhlášená masna Blahuta. Proč o tom mluvím. Ten den se u našich přátel totiž servírovalo vařené hovězí po burgundsku a bylo náramné. Konverzace pěkně šlapala a témata se pečlivě vyhýbala…

Konečně začíná olympiáda. Mám rád ten čas, kdy běží spoustu sportovních přenosů a všichni ty fanatický šílenci bojujou o medaile. Dávají všanc svůj um, snaží se prodat několik let tvrdé dřiny a hlavně ukazujou nesmrtelnou vůli. Už to sice z mé strany není tak přehnaná poblázněnost, jako v dětství, ale stejně rád fandím. Vždycky si totiž vzpomenu na svoje aktivní sportovní léta a najednou mi běhá mráz po zádech, protože si dobře uvědomuju, jak je to skvělej pocit když se dostaneš za anaerobní práh. Když síly docházejí, ale tvoje tělo má za sebou vlastně tolik tréninku, že právě v tuhle…

Člověk se stále, nehledě na to co dělá a jak moc ho to baví, těší na okamžik, kdy se bude věnovat nečemu úplně jinému. Kdy se probourá za hranice stereotypu a zažije něco, co nezná. Jednoduše řečeno hledá jistou nepředvídatelnost. Pro někoho to může být den bez sociálních sítí, pro někoho den, kdy si nevozí zadek autem nebo pro vegetariána třeba tatarák k obědu. Pro mě je to poslední dobou sport a za to se sám před sebou stydím. V minulosti jsem tptiž dělal několik sportů závodně a ostatní velice aktivně. No a zpět k úvodní myšlence. Takový jeden zážitek…

Dodávka je médium, dodávka je životní prostor, dodávka je žena, do které se toho tolik vejde! Dodávka má svůj zasedací pořádek, dodávka má svou neměnnou hiearchii, dodávka má řidiče a taky navigátora. Dodávka musí mít wifinu. Dodávka má vždycky pravdu. Na dodávku pravidelně dlouho čekáš. Dodávka je prostě a jednoduše soukromí pro lehce zdegenerované mozky. Nic není tabu. Dokud je benzín a je kam jet, vše pokračuje tak, jak má. A navíc. Dodávka nikdy neodmlouvá jen proto, že přijdeš o chvilku později. Dodávka není nikdy naštvaná, když jí nenaložíš... Ba naopak. Dodávka necítí, že si opilý a smrdíš. Dodávce nevadí…

Tak už to máme za sebou! Sváteční deprese zažehnány alkoholovými mejdánky, kterých jste od poloviny prosince zažili určitě nepočítaně. Všechny ty firemní večírky, párty s přáteli, které, ať už se vymlouváme na cokoli prostě nevidíme celý rok. A nesmím zapomenout na rodinné sešlosti, šťavnaté a neukočírovatelné dýchánky, kde se to emocemi jenom hemží. Tohle vše jsem letos také absolvoval a kupodivu přežil. Ale neobešlo se to bez zdravotní újmy, kterou nepřičítám právě výše zmiňovaným neplechám všeho druhu, ale takzvanému syndromu vyrestartování. Každý potřebuje občas vypnout a moje hodiny tikají s železnou pravidelností tak do 27. prosince. Pak tělo nepodmíněně cítí,…

  Hrozně se mi vždy líbí konec roku z jednoho prostýho důvodu. Všichni finišujou. Myslí si, že musí všechno stihnout. Že jim něco uteče a paradoxně to už asi nepatří do dalšího roku. Stejnej případ jako když mi taťka v dětství radill, jak běžet závod. Začni maximálním tempem a ke konci začni zrychlovat. Tak na mě působí v druhý půlce prosince skoro všichni v okolí. Těžko lapají po dechu, pod očima takřka permanentní make up. Kapesníky, vakcíny, doplňky stravy, adrenalin do srdce, stále po ruce. Vítr ve vlasech, vítr na účtech, spalujeme ropu, abychom přemístili svoje kila z místa na…

Minulý týden se znovu nesl jen v rovině hudebních zážitků. Sice jsem nenavštívil ani jeden z mnoha koncertů, které se nabízeli, za to jsem si dosyta užil jiného. Po několika měsících  jsem se znovu měl šanci pouštět desky v ašském Klubíčku. Tenhle legendární západočeských klub vede můj kamarád V.P. a tak jsme přijeli dřív a drbali jsme o sto šest. Já, Petr Míkovec a Django jsme přivezli kufr plný dubu a reggae, jo a taky trochu dubstepu, abych nezapomněl. Klubíčko už má více než desetiletou tradici, ale až za poslední dva roky stihlo dvakrát vyhořet. Přišlo tedy na řadu další budování. V tomhle kontextu…

To jsme si zase uzili světa, řekl ještě malý Radovan, než vyšla hvězda Večernice, která svítí všem dětem na cestu do postýlky. Legendární hláška z kultovního Večerníčku Radovanovy Radovánky platila na celý minulý týden. To jsme si zase užili světa. Ve středu jsem navštívil skvělej koncert The XX. Taková mladá parta z UK. Přitáhli spoustu lidí, jestli se tedy dá o Sedmičce říci, že se tam vejde hodně lidí. Nebyla tam jen klasická klubová sestava, ale na Strahov si našli cestu i docela v uvozovkách normalní lidi. The XX totiž není normalní vykřičená kytarová kapela z tohoto tisíciletí. Jsou takový…

Končil dlouhý víkend a pro návrat domů jsem byl nucen použít koleje. Neúspěšně jsem hledal volný kupé, abych se úplně nezbláznil a měl chvilku pro sebe. To byla samozřejmě maximálně utopická myšlenka, protože neděle ti prostě jen tak nic nedaruje. Našel jsem nádherný místo u okna. Sice ne po směru, ale co se dalo dělat. Společnost mi dělaly dvě dívky, kterým táhlo na třicítku a sledovaly v notebooku asi nejspíš padesátou osmou řadu seriálu Přátelé. Měly fajn náladu a potutelně se usmívaly. Už už jsem usínal a v tom ještě přistoupil postarší pán. Sednul si proti mě a tak jsme…

Tři měsíce jsou zatraceně krátká doba, když jde například o studium v zahraničí. Na čas se vzdálíte realitě, vůbec se vám nechce zpět a uteče to jako voda. Dny a týdny nekontrolovatelně běží a člověk se snaží tu a tam něčeho zachytit i když stejně dobře ví, že něco jedinečného se chylí ke konci a brzy zase skončí za frézou. Ze stejných devadesáti dní se ale může stát ubíjející věčnost. To v případě, že se octnete v situaci, která se týká vašeho zdraví. Nějaká část vašeho těla vám prostě zatrhne vše kolem. Před více než třemi měsíci jsem na čas přestal chodit kvůli…

Krize teď nestraší jen světová, ekonomická, středního věku, ale i zdravotní – tedy lépe řečeno chřipková. A ne krize, ale epidemie. Každý den se na nás valí informace, jak předejít, jak nepodlehnnout, jak s tím naložit. Vskutku zajímavá zpráva by byla, kdyby někdo přišel třeba na pilulku, která by zařídila nemoc neroznášet. Prostě neinfikovat někoho dalšího. To by bylo. Prostě bys podstoupil nějaké opatření a nemohl bys přenést virus na někoho jiného. Stále mluvím o chřipce. Nebo bychom třeba mohli nosit roušky. Každý, kdo by měl chřipku by si nasadil poznávací roušku a pak by bylo jasné, že se s ním nemáme…

V neděli rád poslouchám jazz. Radši něco jednoduššího a hlavně příjemného, tak mě Chet Baker uvedl do té správné nálady. Nálady, která značí vysvobození. Od čtvrtka to bylo trochu o párty. Ode dne, kdy jsme brali na cenách Óčka cenu za klip roku. Když se člověk celou noc probouzí, potí se jako Novotný a ráno vstává s hroznou bolestí zad, vše co je potom, je jako rajská zahrada. Dnes dopoledne jsme doma hráli „škatulata hejbejte se“! Potřebovali jsme změnit polohu dobytka, do kterýho si schováváme oblečení a i dalších kusů. Stala se z toho docela vtipná záležitost, pže nábytek kroužil po obýváku asi…

13. ledna 2009 Palubní deník 17:47 Říká se, že třetí den na horách je krizovej. Jsou to takový ty kecy, všichni se jim smějeme, ale nakonec těmhle pranostikám dáme za pravdu. Ještě ve tři odpoledne jsem si myslel, že půjdu na večerní jízdu odpanit ten epesní slalomák. Pak jsem si ale namazal nohy chladivkou a na dvacet minut zavřel oči. Mozek si pak rychle uvědomil, že svaly se brání jak Londýn! Lucka, jeden z členů francouzského výsadku byl ošetřen s úrazem kolena a už nejezdí. Musím udělat neplacenou reklamu. Pojišťovna, která jí vše vyřešila se jmenuje Unica. Dokonce uvažuje i o transportu…

10. ledna 2009 Palubní deník 10:26 Otevřel jsem oči a konečně mimo srdce Evropy. Mám chuť na kafe, ale jaksi mi chybí franky. Probudili jsme se ve Švýcarsku samozřejmě na cestě k cíli – Alp de Huex. Verunka nelhala. Jsme jako dvě křížaly, pže nás celou noc ohrožovala klimoška, která by v tomto režimu zajisté zabila i krysy. Nicméně už nám je to jedno. Píšu domu esemesku, že je zataženo, ale to jen chvilku. Pak se nám otvírá území, kde je prý 300 dní v roce slunečno. Jako naschvál – dopsal jsem větu a už ses zas zatáhlo. No nic… Tak budeme pokračovat…

  Palubní deník – devětadvacátého prosince! Sedím v kokpitu s mírně vykolejenou náladou. Moje levé knee není úplně v pořádku a to jsem měl devátého ledna odjíždět směr země galského kohouta na pořádnej ride! Navíc je tu středeční chata s Mr. Marek a dalšími kumpány a dámami včetně mojí nejmilejší. Uvidíme. Zachvilku vyrazím směr poliklinika Prosek a snad mi nějak pomůžou. Za chyby se platí a většinou hodně. Dobře, že to vím, ale škoda, že až teď. Loni nebo předloni jsem si podobně zlomil klíční kost a týden jsem spal v sedě. Když pragmaticky zapomenu na to, co se děje…

    Prosinec v plném proudu. Všichni se bojí, že něco nestihnou a taky že ano. Nestihnou všechno. Zachraňujou to chvilky s bližními a výhled na to, že přijde konečně konec roku. Vyměnit mladej za starej je nutný (to zní úchylně). No a co, svařák zahřeje. Ale co mě teď zahřálo nejvíc a to na srdci byla povedená vernisáž nazvaná 100°C by Dalibor Konopáč. Dalibor je můj kámoš ze základky. Pak jsme spolu chodili i na gympl a on byl vždycky výtvarně nadanej. Pak jsem se ztratil do Plzně a on někam do Hradce a dlouho jsme se neviděli. Lítal po Čechách…

  Včera kolem jedenácté večer se vracím spokojený z rádia. Předtáčel jsem Dubový High společně s Natty National Rockers a oni vytáhli z rukávu pěknou dubovou selekci. Taky jsem měl fajn telefonický rozhovor s Lukášem Kolíbalem, který příští týden ve sředu 17.12. dělá v Lucerna Music Baru Evertona Blendera a Turbulence. Mimochodem akce, kam má smysl zajít a kouknout se jak to dělají na Jamajce a vlastně jak se to má dělat... Není vlastně jedenáct, ale asi 10 minut před jedenáctou. Hlavou mi projde nápad pustit si Lukášovo show. Připojuji telefon k handsfree a ladím 90,3FM. Zrovna hraje Tiken Jah…