POETA BLOGUJE: Ženy

Zjistil jsem, že někteří moji kamarádi jsou ženy. Ne, nemyslím kamarádky. Kamarády. Vím, že se pouštím na tenký led a někteří se v tomhle blogu možná poznají, ale nemůžu si pomoct. Když mam puzení něco napsat, tak to musím napsat. V opačném případě jsem frustrován a cítím přetlak. Tak sorry, kluci...

Vzpomínáte ještě na svět, ve kterém se lidské vlastnosti dělily na ženské a mužské? Já ano. Proto mě docela baví sledovat ty změny. Mám třeba kamaráda, který se regulérně potřebuje vykecat. Když se to nestane, začne být protivný a zpravidla to skončí megachlastačkou a vykecáváním se komukoliv. Neříkám, že nejsem ochotný svého kamaráda vyslechnout. Ale zrovna v tomhle případě to moc nejde. Já mám v sobě zakořeněné, že rozhovor by měl být o něčem. Baví mě probírat témata, sdělovat si zážitky, ale tenhle kamarád to má malinko jinak. Potřebuje si postěžovat, že ráno přijela pozdě tramvaj. V ní někdo smrděl. Pak byl na špatném jídle v hospodě. V ní někdo smrděl. Večer byl na koncertě, kde byla blbá klimatizace. Když jel domů, smrděl. A tak dále. Člověk pořád čeká, kdy přijde TÉMA, nebo aspoň něco, co se nám neděje každý den každému. Ale to je všechno. Jen to muselo ven. Není to ženské? Podle mě velmi.

Jiný můj kamarád je vášnivý kuchař a jedlík. Na své kulinářské umění je patřičně hrdý. Na rozdíl od holek (alespoň od většiny, co znám) je schopen si na svém jídle opravdu pochutnat a i si ho pochválit. Jednou mu naše společná kamarádka naznačila, že je na tom s vařením lépe a že mi uvařila mnohem lépe než on. Krátce na to se mě na to zeptal a bylo vidět, ža na odpovědi dost možná záleží naše přátelství. Zakecal jsem to. Vážím si našeho přátelství a nerad bych o něj přišel kvůli jídlu. Obzvláště, když nejsem žádný gurmán a v jídlu se nevyznám. Nemám problém si pochutnat na párku s hořčicí. Nechat mě hodnotit lanýžovou pastu na mrtvých šnecích s kapustovou zmrzlinou je prostě pláč na špatném hrobě.

Další můj kamarád je pravděpodobně nejvztahovačnější osoba, co se kdy narodila. Měl jsem 30 spolužaček na střední škole a vím, že mluvit před dívkou o jiné dívce je velký risk a zpravidla to nedopadne dobře. I když se dívka tváří, že je to v pohodě. Ostatní holky jsou prostě konkurence a to i v případě, že o vás nemá sebemenší zájem. Tohle jsem nikdy nepochopil, ale kdo chápe ženský, že?)) Podle mě ani ženský.

Zvláštní součástí tohoto tématu je právě ta vztahovačnost. Je hrozně snadné mluvit o jiné dívce tak, že se urazí ta, se kterou právě mluvíte. Chlap obvykle nechápe, co udělal. Není nic divného, když ženu urazíte komplimentem. Vy to myslíte dobře, ale to ona neví a často a priory očekává spíš negaci. Asi je zatím malé sebevědomí. Kdo ví? Zpátky ke zmiňovanému kámošovi. Zlaté holky! Ať mluvím o komkoliv a čemkoliv, tak nějak má vždycky pocit, že se ho to týká je to dost možná nějak skrytě namířené proti němu. Asi, že to říkám právě jemu. Opravdu tomu nerozumím. Nějak nemám urážení ve výbavě.

Mohl bych pokračovat přes kluky, kterým neodepíšete na facebooku (protože třeba zrovna odcházíte aniž byste si všimli otevřeného chatovacího okénka) a oni mají pocit, že jste na ně naštvaní. Velký extrém byl, když mi jeden známý český rapper narážkami naznačoval, že proti němu něco mám. V naprosto pohodovém rozhovoru. Pak jsem z něj vytáhnul, že jsem se snad někde na mejdanu (nebo kdo ví kde) nějak negativně vyjádřil o něčem, co se ho týkalo. A on usoudil, že ho nemam rád. Ujistil jsem ho, že ho rád mam. A že zároveň nemiluju všechno, co udělal, takže jsem mohl něco pronést. Ovšem nebylo to osobní.

Celé to souvisí s fenoménem, kterého si všímají média po celém světě a určitě se jím zabývají i více, či méně seriózní vědci, sociologové, psychologové etc. Je to krize mužství. Často o tom přemýšlím, protože jsem nikdy nebyl typickým mužem. Spíš než fotbal mě bavily knihy. Nikdy mě nemotivovala soutěživost a neměl jsem problém s tím, že je někdo v něčem lepší. Pro mě je tedy tato doba celkem výhodná, ale stejně. Chlapi jsou na tom bledě. Dříve byly role jasně dané a chlap věděl, co se od něj čeká. Buď to dával a nebo chlastal. Teď je situace matoucí.

Mám pocit, že feminismus dospěl tak daleko, že už přerostl původní myšlenku. Ženy jsou poslední roky hodně na koni. Chlápci se holí víc a víc na více a více místech, snaží se poslouchat, když ženy mluví, snaží se rozumět tomu, o čem ženy mluví, snaží se mluvit o svých pocitech a snaží se projevovat své pocity.

Průvodním jevem je to, že se z mužů často stávají ubrečené bolístky řešící vlastní vzhled a každý pupínek. Jsem přesvědčen, že za to mohou ženy. Jenže ty samé ženy zjišťují, že vlastně nechtějí uplakánky. Chtějí "pořádné chlapy". Jen už dávno neví, jak by takový "pořádný chlap" měl vlastně vypadat a fungovat. A tak muži tápou, vztahy se rozpadají a nikdo není opravdu spokojený. Nebyl ten patriarchát nakonec lepší?