POETA BLOGUJE: Epizody z Prahy

Udělal jsem si klidný víkend. Vypnul telefon, Facebook a nikam nešel. Vrátil jsem se ke knihám a básním. Už nevím, která to byla, ale jedna mě inspirovala k tomuto blogu. Původně jsem si chtěl více vymýšlet, nakonec je většina epizod pravdivá. Ne všechny. Schválně, která není?!? Název, myslím, hovoří za vše, takže dost keců. Enjoy!

Mezi parketem a barem plácám asi šestý zadek, aniž bych si více všiml jeho majitelky. To proto si nenajdeš žádnou pořádnou holku, běží mi hlavou. Plácám sedmý a tak nějak se s tím smiřuji.

"Deš na kobru?", ptá se ten chlapec. Je to asi po čtvrté v životě, co mě někdo zve na lajnu koksu. A ani na počtvrté jsem to nepochopil a opět to bylo trapné. Pro obě strany. Nešňupu totiž, takže já se cítím blbě, že jsem to nepochopil a on se cítí blbě, že ho mam za feťáka.

Rozdáváme si to v luxusním salónku. Ona je opřená o pokerový stůl. Dívám se na její pohybující se záda a přemýšlím, že bych si možná radši četl tu knihu, co mám rozečtenou. Ideálně někde v křesle. U krbu. Jenže doma nemám křeslo. Ani krb. Asi to nebude budoucí matka mých dětí.

Pouštím hudbu v malém baru. Rodinnou atmosféru ruší jen žena na baru. Pořvává na mě od vodky s Red Bullem, co by chtěla zahrát. Snaží se o slušnost, a tak používá formulaci "máme?". "Máme U2?" Místo - "dej tam U2, voe!". Máme Faith No More?" Každá z těch otázek obsahuje dvě podotázky. Za a) jestli mám nějaký track od zmiňované skupiny a za b) jestli ho zahraju. Usmívám se, myslím si svoje a v duchu si přidávám formulaci "máme?" hned vedle "bylo by?" a "nešlo by zahrát?". Je to vůbec česky takhle bez oslovení?

Pomalu mi podává ruku a široce se usmívá. Buď proto, že mě rád vidí a nebo proto, že je totálně zhulenej. Což neschová, protože má oči potopené v zářícím povlaku slz. I mluví pomalu. Je ze sebe schopen dostat jen to, že je dost zhulenej. A že to musíme ubalit. Pak odpaluje raketu narvanou tak, že s každým potahem musí zvětšit ozonovou díru o pořádnej kus.

Má oblíbená milenka si našla kluka. Byla to jen otázka času, ale doufal jsem, že ten čas bude delší. Uměla přiložit ruku (a nejen ruku) k dílu. Díky ní byla má osamělost o dost příjemnější. Navíc kluk má přezdívku Anakonda. Předpokládám, že ne pro vášeň v plazech nebo filmu s Ice Cubem.

Sedám to taxíku a usínám. Přesto občas zamžourám. Ten hajzl! Já se těším domů do postele a on mi dělá okružní jízdu kolem řeky. Opile žvatlám, že jede blbě. Prý to vyjde na stejno. Pospávám a říkám si, kolik po mě asi bude chtít. Nakonec chce jen o pade víc než mě to stojí normálně. Stejně mu ho nedám. "To ste pěknej zmrd, pane", říká. Aspoň, že nezapomněl na vykání.

"Kdy o mě napíšeš blog?" ptá se koketně slečna na baru. Vzpomínám na Bukowského. V hodně povídkách píše o tom, jak mu kvůli psaní holky skákaly do postele. Byl jsem přesvědčen, že se ten starý prasák jen chvastá. A ejhle! Nahlas říkám, že obsah svých blogů moc neovlivňuji. Většinou to jen tak vypadne. V duchu si pro sebe dodávám "stejně bys nechtěla číst, co bych napsal. Zas taková bohyně nejsi, jak se tváříš..."

On jí kupuje jeden drink za druhým. Ona se mnou prohodí sem tam pár slov. On na ní visí očima. Ona dělá, že to nevidí. Představuje nás. On špatně skrývá, že mě nemusí. Mě je to jedno. Přemýšlím nad tisícem věcí. On není ani jedna z nich. Ona je přítomna minimálně v půlce. On to tuší. Visí na ní očima. Ona se baví, pije, její úsměv září, vypadá bezstarostně. Vím, že není. Jdu na parket z jejího dosahu. Dunící beat mi vždycky udělá dobře. Ona do mě najednou strká. Líbáme se. On na ní visí očima. Chutná po limetkách.

Jedeme na mejdan. Kluci dělají narážky na můj blog s názvem Ženy, který byl v podstatě o chlapech. Neřeknou, že jsem je nějak naštval. Jen dělají narážky. Jako správné ženy.

Na chodbě, kousek od mého bytu, potkávám romskou rodinku. Táta, máma, tak pětiletý klučina. Je mi divné, že sedí na schodech, ale říkám si, že třeba čekají na někoho s klíčem. Slušně pozdravím a jdu dál. Dole mi dochází, že si dost možná chystali nějakej fet. Lituju, že jsem se na to víc nezaměřil. Ze suterénu vychází tak patnáctiletý klučina a potvrzuje mou teorii. Na lžičce si nese svůj únik. Vyhazuji jeho i zbytek "kumpánů" a volám něco jako "buď rád, že ti to nevykopnu z ruky". Až pak mi dochází, že vykoupnout smažce lžičku s "dobrotou" by asi nebylo to nejchytřejší.

Holky v tramvaji dělají hroznej rámus. Jsou čtyři, jsou mladé a pily. Všechny jsou rozjařené a nic jim nemůže zkazit náladu. Je asi půl třetí ráno. V tramvaji je celkem plno. Stojím nad jejich sedačkami a sleduji ten cvrkot. Poslouchám historky a smích a hlavně rekapitulaci večera. Jeden nenapsal, jeden přišel, jeden tam být ani nemusel, s jedním byla líbačka, jeden byl nějakej divnej, jeden platil drinky, jeden... Najednou, v půlce věty, aniž by přišel nějaký varovný signal, jedna ze slečen pozvrací pána sedícího před ní.

Praha není jenom most a hrad. Tak zase někdy.