POETA BLOGUJE: Pěstitel Jiří

Možná je to jen huličská urban story. Možná se to opravu stalo. Možná jsem si to celé vymyslel. Každopádně to zní jako příběh ze života. Příběh o závislosti, cílevědomosti a životních zákrutách...

Malý Jirka se jako dítě moc nelišil od ostatních. Jeho proměna začala až s propukajícíc pubertou. Jako každý teenager měl pocit, že mu nikdo nerozumí a přišel si jiný. Výjimečný. Zároveň toužil někam patřit, i když by to nikdy nepřiznal. Ve dvanácti letech se setkal s kuřáky marihuany a ochutnal. Nová láska byla na světě.

Prakticky od první zkušenosti nechtěl dělat nic jiného. Celý rituál podávání jointa, zpomalených rozhovorů o ničem a tajení vášně před rodiči mu připadal více než přitažlivý. Huliči mají svůj vlastní svět, různé vlastní pravidla a zvyklosti. Chtěl je znát všechny. Chtěl ochutnat všechny modely. Chtěl hulit denně a štval ho čas strávený s rodiči, kdy nemohl o hulení ani mluvit. Ze všeho nejvíc chtěl mít na hulení peníze.

Po nocích snil o výletech do Amsterodamu. Představoval si, jak vejde do coffee shopu a jen si začne diktovat modýlky. Jeho česká realita byla mnohem horší. S klukama se skládali. A protože jim bylo málo, lokální dealer je samozřejmě bral na hůl. Na výběr moc neměli. Kluky, který prodávají trávu znali jen dva. A ten jeden jim prodal zelený čaj, po kterém...jim nebylo zrovna nejlépe.

Kluci zkoušeli experimentovat a nejdál vždycky zašel Jiří. Byl neuvěřitelně kreativní. Měl pocit, že hulení může být smyslem života. Zkoušel hulit prakticky všechno a prakticky vždycky se pozvracel. Měl štěstí, nedošlo na žádnou záchranku nebo prostě nějaký větší průšvih. Vždycky to z něj nějak vyšlo, i když ne pokaždé příjemně. Zjistil, že experimentování s různými kytkami bylo dost a rozhodl se držet konopí. Jenže jak sehnat peníze?

Roky ubíhaly a Jiří se stával čím dál vynalézajímavějším huličem. Zkoušel různé po domácku vyrobené dýmky a neustále prozkoumával internet. Mezitím se v jeho zemi děly věci. Nástup různých growshopů byl jako zjevení. Už nešetřil jen na pytlíčky s radostí. Teď se na něj valila nabídka bongů, drtiček, voňavých bluntů atd. atd. Jenže pořád byl jen chudý student. A rodiče pořád neměli o ničem ani tušení. Jiří se navzdory značnému hulení docela dobře učil. A to jim stačilo.

Jednoho dne vymyslel plán. Bylo mu sedmnáct. Složí se s kamarádem na pěstební skříň. Budou jí mít u babičky ve sklepě, kam ona už nedojde a konečně nebudou vrážet peníze lstivým dealerům, kde je kvalita "matra" proměnlivá a množství závislé na momentální náladě prodávajícího. Makal celé léto a dokonce omezil pálení. Na konci léta byla skříň doma a dokonce zbylo i na další nezbytnosti, jako je hnojivo a podobně.

Kamarád na celou věc docela kašlal, ale Jiří byl neúnavný. Pořád vymýšlel vylepšení, staral se a mezitím se podivoval nad změnami ve společnosti. Chvílemi dokonce přemýšlel, že se se svou vášní přizná rodičům. V televizi zrovna prozpěvoval v nějaké reality show Michal Šeps a média o něm referovala jako o "věčně zhuleném". Jako kdyby to byla nějaká roztomilá divnůstka z cirkusu. Najednou, jako by se nejednalo o drogu. Začínal se vytrácet pocit něčeho zakázaného, přestože rodiče by to asi ani tak nezkousli. Ale je zajímavé, jak může být marihuana najednou přijatelná, když o ní tak média mluví, říkal si, a poprvé o své vášni zapochyboval.

Protože na svém pěstitelství opravdu makal, úroda byla pořádná. Začal prodávat. Nejdříve po gramech, pak i ve větším množství a kamarádi mu skoro trhali ruce. Rozšířilo se, že kdo chce fakt top model, má volat jemu. Jiří pro samý biz ani nestíhal hulit. Zato zjistil, že je čím dál bohatší. Pokračoval v pěstování, s osmnáctými narozeninami se odstěhoval od rodičů, koupil si auto a pěstoval u sebe doma.

Jednoho dne se rozvalil na gauči. Měl doma několik kilo nasušených palic, měl skříň plnou kytek a jeho pubertální sny se tak staly konečně skutečností. Měl hromadu trávy, měl prachy, mohl konečně jen hulit a hulit. Jenže už nechtěl. Jiří v podstatě přestal hulit s první vypěstovanou várkou. Někdy je život fakt zvláštní. Za něčím se roky ženete, upínáte se k tomu a pak tím pohrdnete jako smradlavou botou, co už nejde vyprat. Že by byla opravdu smyslem života cesta a nikoliv cíl?